Brzké jaro roku 1977. Všechno je šedivé a pošmourné. Je mi patnáct a chodím do deváté třídy základní školy. Z rádia i z televize se line normalizační pop, ale v našich srdcích duní UNDERGROUND! Zatímco naprostá většina našich vrstevníků se dostala nejdále k Abbě a Boney M, my s kamarády ujíždíme na kapelách, jako jsou Plastici, DG 307, Umělá hmota, The hever and vazelína band, na Charliem Soukupovi a spoustě dalších, dnes už zapomenutých muzikantů a seskupení.
Uznáváme jen to, co má punc neoficiality. Záhadnými cestičkami k nám putují nahrávky festivalů druhé kultury z Hrádečku, stokrát přehrané pásky a kazety plastikovských desek a obskurních stodolových koncertů. Přehrajeme je po sto první a pošleme dále. Když se sejdeme ve větším počtu, vydáváme hluk na libovolné předměty a nástroje, což eufemisticky nazýváme hromadnou improvizací.
Obdivujeme o pár let staršího kamaráda, který se s Plastiky skutečně zná a je do undergroundové scény zapojen (za několik roků ho Státní bezpečnost donutí k emigraci).
V socialistickém tisku toho roku proběhlo několik zmatených zpráv o jakémsi hnutí punk, které se vynořilo v Anglii a které bezpochyby přispěje k ještě většímu rozvratu už tak zahnívající kapitalistické společnosti. Považte, jeho účastníci si píchají do uší spínací špendlíky! Vzhledem k tomu, že v Československu právě vrcholila mánie nošení žiletek na krku, nám to nepřišlo zase až tak odvážné. Hudebně jsme si pod tím nedokázali představit už vůbec nic, protože Radio Luxembourg, které se jako jedno z mála dokázalo probojovat svým signálem přes pohraniční rušičky až do českého vnitrozemí, punk nehrálo (a ještě pár let nebude). Zpráva byla odsunuta na periferii našeho vnímání.
Přes neoficiální cestičky k nám putovaly i informace o nejrůznějších undergroundových akcích, koncertech a festivalech. Ovšem koncerty se z bezpečnostních důvodů často přesouvaly a měnily, festivaly se rušily a pro nás jako nezletilce nebylo zase tak snadné na nějaký vyrazit.
Ale právě toho jara ke mně tamtamy donesly zprávu, že v Lahovicích proběhne undergroundový koncert jakési skupiny The Industry. Měl jsem den, hodinu a adresu domku, na jehož zahradě by se akce měla konat. Rodiče mi udělali přednášku o tom, jak se mám chovat, kdyby koncert rozháněla policie (naivně se domnívali, že pokud nebudu klást odpor a budu „se chovat dobře“, policie mě nechá na pokoji) a pak jsme ještě s jedním kamarádem konečně vyrazili na opravdový undergroundový koncert!
Probíhalo to stylově. Když jsme konečně dorazili na udanou adresu (do Lahovic tenkrát jezdily ze Smíchova asi tak čtyři autobusy denně), před opuštěným domkem stál mlčenlivý mladík. Jakmile jsme k domku zahnuli, po ujištění, že jdeme na koncert, nám oznámil, že z konspiračních důvodů byl koncert přesunut asi o kilometr zpět. Udal nám novou adresu, popsal cestu a čekal na další lidi.
Druhý domek byl spíše taková ruina, ale zepředu na jeho omlácené zdi byl křídový nápis THE INDUSTRY a šipka za roh. Kdo by nevěděl, oč jde, nemusel si ničeho všimnout. Obešli jsme domek a zezadu se dostali na zahradu. A tam, mezi dvěma zřícenými stodolami, už kapela připravovala aparaturu. Na zahradě postávalo kromě nás několik mániček, my jsme tam byli viditelně nejmladší.
Když se trochu setmělo, začala kapela hrát. Navzdory názvu to byl spíše takový art rock, nic moc divokého. Přes sebe na zadní stěnu domku kapela promítala diapozitivy jakýchsi industriálních krajinek. Taky nic moc, my jsme si na našich akcích obvykle promítali obrazy Salvadora Dalího, to nám přišlo o dost stylovější. Nicméně byli jsme na opravdovém undergroundovém koncertu a to se počítá. Trousili se další a další lidé, spousta z nich se navzájem znala a zdravila. Někteří poslouchali muziku, jiní si prostě povídali v koutech a každý se bavil podle svého. Atmosféra naprosto odlišná od jakéhokoliv oficiálního koncertu té doby.
Asi tak po hodině kapela vyhlásila pauzu. Právě v tu chvíli dorazila skupinka lidí, kteří byli věkem blíže k nám, mohlo jim být tak šestnáct, sedmnáct. Tři kluci a holka. A nebyly to máničky. Jeden kluk, malý, černovlasý, vypadal v obličeji nejvýš na třináct, ale to asi jen klamal vzhledem, protože ostatní se k němu chovali spíše jako k neformálnímu vůdci skupinky. Holka na sobě měla koženou pilotku (to byla v té době sakra vzácnost!) a na hlavě dva roztomilé blonďaté culíky. Další kluk byl takový podezřelý hezoun, ten poslední vypadal úplně obyčejně.
Nově příchozí se bouřlivě zdravili s muzikanty z The Industry. Když viděli postavený aparát, ten černovlasý se hned ptal, jestli by si mohli taky zahrát.
Muzikanti neměli nic proti.
Černovlasý si sedl za bicí (musel si dost vyšroubovat stoličku) a přisunul si hned dva mikrofony. Holka si vzala baskytaru, hezoun kytaru, ten poslední se postavil k volnému mikrofonu. Holka se roztomile usmála, hodila culíčky sem a tam a zeptala se bubeníka: „Jak rychle mám hrát?“ Bubeník lakonicky odpověděl: „Tak rychle, jak to stihneš.“ A holka začala. A byla fakt rychlá.
Začala hrát jednoduchý basový rif, který se opakoval pořád dokola. K tomu se připojil kytarista plnými kily a jako poslední bubeník. Ten hrál úplně jinak, než jsem do té doby viděl. Žádné rytmy, žádné přechody. Prostě bušil oběma rukama naráz do bicích tak, až před ním uhýbaly. Unisono s kopákem. A do toho řval cosi do obou mikrofonů, stejně jako všichni ostatní, kteří měli nějaký mikrofon v dosahu. Vůbec jim nebylo rozumět, ale to nevadilo. Tempo bylo frenetické, nasazení neskutečné. Převalila se přes nás vlna energie. Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Měl jsem chuť křepčit, poskakovat nebo se prostě nějak přidat.
A pak mi to docvaklo. Tohle je TEN punk! Nic jiného to být nemůže.
Otevřelo se mi další okno vnímání.
Punkeři přehráli ještě jednu podobně šílenou píseň, potom The Industry odehráli druhý set a my jsme se rozcházeli k noční Praze. A s kamarádem jsme oba věděli, že přichází něco nového. A že vždycky něco nového přijde. Že svět je skvělý, i když je studené jaro v socialistickém Československu, kde se hudba může hrát svobodně jen na rozmlácených dvorcích.
P.S. Fotografie byly do textu doplněny až po vydání knížky, když si ji náhodou přečetl kytarista a zakládající člen kapely The Industry Tomáš Ulver a fotky nám poskytl. O okolnostech téhle náhody si můžete přečíst v samostatném textu.
Martin Charvát
Kreativní ředitel v reklamní agentuře Konektor. Vedl kreativní týmy agentur Leo Burnett a Mark BBDO. Jeho kampaně byly mnohokrát oceněny na národních i mezinárodních soutěžích. Je držitelem ceny Zlatý ohníček ADC ČR za osobní přínos české reklamě. Spoluautor učebnice Mediální výchova, spoluautor knihy překladů Morgenstern v Čechách, spoluvydavatel literárního časopisu XB-1.
